O pohybu

Z praxe víme, že mnoho nemocí může vzniknout i kvůli zanedbání fyzické stránky člověka. Pro optimalizaci zdraví je důležitá tělesná aktivita. Proto jsme si dnes pozvali do studia Zbyňka Fajtla, který se již několik let věnuje tomu, jak by se měl člověk lépe hýbat a protahovat se.

Zbyňku, v čem je tajemství pohybu?

Pohyb není žádné tajemství, jde hlavně o učení se novým pohybovým vzorcům, a tak je potřeba abych začal u orgánu, který pro tento účel denně využíváme. Náš mozek obsahuje 50–100 miliard neuronů, přičemž ke každé nervové buňce (neuronu) přísluší 20-1000 synapsí, které spojují neurony a vedou vzruchy. V průběhu života se náš mozek mění, nová spojení kontinuálně vznikají a ty nepoužívaná zanikají.

No dobře, ale co to znamená něco nového se naučit?

Učení je o vytváření a posilování cest v našem mozku skrz neurony, pro impulsy elektřiny. Abychom se naučili něco nového, musí elektrický signál přeskočit mezeru mezi neurony (synapse) aby mohl pokračovat ve své cestě. Přičemž první cesta je nejtěžší, ale jak to už jednou zvládne(š), tak s dalšími opakováními se to stává jednodušší, až se to nakonec zvládne (téměř) bez námahy.

Říkal jsi, že nové spojení (synapse) i vznikají, je to pravda?

Ano, mozek se může neustále vyvíjet (neuroplasticita), a vhodnou stimulací se nikdy nemusíš stát tzv. starým psem, kterého novým kouskům nenaučíš. Jak už možná chápeš, největší stimulace dosáhneš, pokud se danou věc učíš, bez předchozí zkušenosti. Takové učení má největší benefit na vývoj mozku.

Jak do toho zapadá pohyb? Zatím to zní jako, že mi stačí skládat puzzle a luštit křížovky.

Protože jednoho dne, by sis pro tu křížovku nedošel. Tak jako mozek „zapomíná“ na nepoužívané cesty, tak i tělo z ekonomických důvodů redukuje a degeneruje nepoužívané, či nesprávně zatěžované tkáně. A navíc množství stimulace pro mozek při učení komplexních pohybů dokáže být daleko větší než je tomu u mentálních aktivit.

Proč se hýbat a proč se lidé hýbají v komplexních způsobech?

Jak říká Ido Portal „Komplexita pohybu je zdaleka tím největším důvodem, proč jsme se stali lidmi. Důvod pro vývoj mozku a nástup lidí na vrchol potravního řetězce je spojený s pohybem. Mám pro tebe novinku. Ty, jakožto člověk, jsi stvoření nejvíce vhodné pro pohyb.“

Ukázka množství spojení v mozku, kdy u dvouletého dítěte lze pozorovat největší neuroplasticitu. Množství synapsí s přibývajícím věkem klesá, pokles je ale možno zpomalit.

Proč mi nestačí prostě chodit do fitka a jet si svoji rutinu?

Znovu cituji Ida: „Koncentrování se pouze na estetiku je jako inženýrství naruby. Dát naruby tělo člověka co se dokáže hýbat a vzít si z toho jen estetiku je jako nos, který bys neměl na dýchání. Jasně že si to vyžádá svoji cenu.“

Jak si mám představit ten pohyb?

Představ si pohyb jako množinu všeho toho co je tělo schopno udělat (všechno od gymnastiky přes tance po bojová umění a ještě dál). Z téhle velké množiny umí někteří lidé malou část naprosto mistrovsky. Tomu se říká specializace. Pro účely člověka co se zabývá pohybem je však specializace kontraproduktivní a snaží se stát průměrným (ne vůči populaci, ale vůči samotným dovednostem) ve všech aspektech. Což při vhodném množství přináší velké pozitivní zdravotní výsledky.

To zní skoro jako by bylo možné všechno ohledně pohybového aparátu léčit a člověk není jen opotřebovávající se stroj.

Ano, je tomu tak! Tím, že se člověk pouze nespecializuje a pracuje na nových pohybových vzorcích a struktuře si tělo nebere takovou daň. Získáš přehled o sobě samém. Nebude tě jen definovat tvoje cvičební praxe, ale naopak ji můžeš definovat ty.

Jak mám začít?

Věnuj čas věcem, které jsou pro tebe nové, začni chodit na lekce tance, které bys rád uměl, či studuj libovolné bojové umění, možností je mnoho, rozhodni se dle tvého gusta.

Taktéž neuděláš chybu, pokud začneš pracovat na dřepu a visu, tyto dva pohybové vzorce jsou esenciálními ukazateli zdraví pohybového aparátu, zároveň slouží jako solidní základna pro budoucí rozvoj dalších schopností.

Výzva pro nasčítání 7 minut ve visu denně po dobu 30 dní od Ida Portala.

Kam bych mohl jít dále studovat, abych se dozvěděl víc?

  • Přímo ke zdroji: Ido Portal
  • Ke člověku, co má tady v ČR informace z první ruky např.: Petr Růžička
  • Ke mně: Zbyněk Fajtl (zbynek.fajtl@gmail.com)

Další zdroje:

  • Synapse – https://goo.gl/BJSW3O
  • Jak se učíme – Synapses and Neural Pathways – https://goo.gl/87Ja5b
  • Dětský mozek – https://goo.gl/oeyn3T
  • never leave the playground – Stephen Jepson – https://goo.gl/gjdRdX
  • Ido Portal – https://goo.gl/WqslxZ

PH článek blog o pohybu

Solit či nesolit

Není tomu tak dávno, co se objevila hypotéza spojující nadměrné solení s vysokým krevním tlakem. Toto tvrzení se snažilo nespočet světových potravinářských firem vyvrátit, a tak tyto firmy platily mnoho výzkumů, které by mohly prokázat opak. To se však nepotvrdilo, jasně bylo prokázáno, že nadměrné solení zvyšuje krevní tlak. Následně bylo vedeno několik kampaní, které roznášely desinformace, aby tento jasný důkaz zpochybnily. Sůl tvoří totiž chuťový základ mnoha produktů, a ačkoliv je možné utvořit přirozenou chuť pomocí kvalitních surovin, zisk se samozřejmě snižuje…

Čím více soli lidé jedli, tím více stoupal krevní tlak, a to dokonce již po jednom slaném jídle. Efekt zvýšeného tlaku vydržel v organismu asi 3 hodiny. Jak je to možné? Zdá se, že zvýšení krevního tlaku je obranný proces organismu pro vyloučení nadbytečné soli z krevního oběhu. Velké nebezpečí představují právě polotovary a fast-foody, kde může být obsah soli až 100x vyšší než při vaření obdobného jídla doma.

Následovalo mnoho dalších výzkumů

Je známo, že miliony lidí trpí astmatickými záchvaty, které jsou vyvolané sportovní aktivitou. K záchvatu kašle dojde obvykle do 15-20 minut, při delší době cvičení se riziko většinou zmenšuje. Jak to ale souvisí se solí? Byla pozorována dieta skupiny sportovců a bylo zjištěno, že množství konzumované soli velmi významně ovlivňovalo jak riziko, tak míru vážnosti záchvatů. Po podrobnějším studiu byl u skupiny sportovců konzumující velké množství soli zjištěn až trojnásobný obsah zánětlivých buněk dráždicích plíce. Proč je tomu tak?

Klasická „západní dieta“ s vysokým obsahem nebezpečných trans tuků a vysokým obsahem soli je již dlouhou dobu považovaná za jeden z hlavních faktorů tak masivního rozšíření autoimunitních chorob (odkaz článek autoimunita). Nyní bylo zjištěno, že právě tento typ diety má za následek zvýšenou tvorbu imunitních buněk Th17 (T helper 17), které mají za následek nemoci jako roztroušená skleróza, lupénka, astma a diabetes I. typu. Zvýšený příjem soli má tedy prokazatelně vliv i na tvorbu autoimunitních chorob!

Pokud již trpíte autoimunitní chorobou, je velmi vhodné solení omezit na naprosté minimum. Sůl by totiž dále aktivovala imunitní buňky a váš zdravotní stav by se mohl značně zhoršit. Při pozorování pacientů s roztroušenou sklerózou byla při vyšším příjmu soli zaznamenána značná progrese nemoci a zvýšený výskyt mozkových léz (degenerace mozku).

Přetížené ledviny

Ledviny čistí krev od nadbytečné vody skrz proces osmózy. K optimální funkci však potřebují, aby byl v krvi optimální poměr sodíku a draslíku. Nadměrný příjem soli tedy přetěžuje ledviny, které nemohou řádně filtrovat krev. Stejnou příčinou jsou postupně „vyhladověny“ od kyslíku, což může vést až k jejich zánětu. Již za dva týdny pozorování byly ledviny značně přetížené. Představte si, co vše se může stát při dlouhodobém zatěžování. Při přetěžovaných ledvinách byl navíc zjištěn zvýšený obsah proteinů v moči a moč měla v důsledku oslabení ledvin více světlou barvu.

Kolik soli je tedy bezpečné jíst?

Maximální doporučené množství soli je dle Americké kardiologické asociace stanoveno na 2,3 gramu sodíku, avšak optimum je na hodnotě 1,5 gramu sodíku. Pro představu je toto množství úměrně ½ – ¾ čajové lžičky soli. Dle průzkumů však většina lidí nijakým způsobem nesleduje, kolik soli jedí, čímž naprostá většina (nad 90%!) konzumuje přemíru soli. Zároveň je nutno říct, že tělo si vystačí s příjmem asi 0,5 gramu sodíku, což činí méně než ¼ čajové lžičky soli! Není tedy nutno obávat se, že soli budeme přijímat nedostatek. Jedinou výjimku dle lékařů mohou tvořit osoby již s prodělaným srdečním selháním, které naopak potřebují soli více (kolem 1 čajové lžičky, avšak doporučuji konzultaci s lékařem).

Na závěr bych podotknul, že pokud již nadměrné solení způsobilo určité škody ve vašem organismu, nemusí samotné omezení soli stačit, pro kompletní uzdravení. Příroda nabízí mnoho bylin, které pomáhají ulehčit přetíženým ledvinám a náš organismus zbavit přebytečných solí. Pokud byste chtěli s čímkoliv poradit, kontaktujte mě na e-mailu (odkaz).


Do článku je čerpáno ze studií provedených Dr. Michaelem Gregerem a jeho kolegy, kteří již několik let nezávisle dělají vlastní průzkum (www.nutritionfacts.org)

Autoimunitní choroby

Bez nadsázky, jedno z nejdůležitějších témat v oblasti lidského zdraví, jsou autoimunitní choroby. Stav, kdy naše tělo napadají vlastní protilátky. V následujícím článku se dozvíte, jak je něco takového vůbec možné, jak těmto chorobám předcházet a případně jak podpořit organismus při jejich léčbě.

Co to je autoimunitní choroba?

Jedná se o stav, kdy imunitní systém začne napadat buňky vlastního těla. Nejde tedy o ohrožení těla žádnou bakterií, ani virem, nýbrž naše tělo napadá samo sebe vlastními protilátkami! Tyto choroby jsou diagnostikovány díky prezenci tzv. autoprotilátek. Ty se dali popsat jako protilátky, které vlastní imunitní systém produkuje proti jeho vlastním tkáním. Daná tkáň je následně napadena specificky, což znamená, že z nějakého důvodu se imunitní systém začne na určitou část těla dívat jako na „cizince“, kterého v těle nechce.

Dr. Liz Lipski vysvětluje: „V minulosti jsme žili ve více přirozeném prostředí, kde bylo mnoho parazitů, jídlo se bez ledniček brzy kazilo a byli jsme často vystaveni špíně, imunitní systém byl tedy neustále něčím zaměstnán. Dnes, jakoby imunitní systém tyto staré práce postrádal. Navíc, náš imunitní systém by neměl reagovat na vše, vysvětlím analogicky. Pokud přijdete na konferenci, kde bude mnoho cizinců, zachováte klid, jelikož tito lidé pro vás budou přáteli, nejsou nebezpeční. Dnes jsme však vystaveni neobvyklým potravinám, toxinům a také stresu, zažíváme situace naprosto rozdílné než před 150 lety. Proto má nás imunitní systém tendence reagovat přemrštěně. Představte si, že máte narozeniny a přinesou vám dost se svíčkami, lidé čekají, že v klidu svíčky zfouknete, ale vy si místo toho vezmete hasicí přístroj. A toto je autoimunitní choroba, přemrštěná reakce na běžnou situaci.“

Dr. Terry Wahls popisuje jinak: „Imunitní systém má důležitou opravnou a udržovací funkci. Pokud se přetrénujeme, imunitní systém je ten, který zajistí regeneraci svalových vláken a buduje silnější svaly, silnější kosti a chrupavky. Pokud prodělám trauma, znovu jej musí imunitní systém dát do pořádku. Pokud prodělám infekci, imunita opravuje vzniklé škody a likviduje staré a poškozené buňky. Problém však nastává tehdy, když tělo regeneruje i poté, co je dokončena základní oprava, anebo pokud tělo po zbavení se poškozených buněk pokračuje ve zbavování se i buněk zdravých. Tělo má nutně zabudovanou schopnost odlišit „vlastní“ a „cizí“, pokud je tato schopnost z nějakého důvodu narušena, začne tělo napadat i samo sebe.“

Které nemoci se řadí mezi autoimunitní?

Vlastní protilátky mohou napadat téměř cokoliv. Z onemocnění napadajících anebo projevujících se na kůži je autoimunitního charakteru atopie, lupénka anebo lupus. Pokud protilátky napadají střeva, dochází k Crohnově chorobě, případně ulcerózní kolitidě. Když protilátky napadají klouby a kosti, dochází k revmatoidní artritidě. Při poškození mozku vlastními protilátkami jde o Parkinsonovu, Alzheimerovu chorobu anebo demenci. Jako autoimunitní choroba je klasifikována také cukrovka, thyroiditida, syndrom dráždivého tračníku nebo všemožné alergie. Asi 88 nemocí je dodnes diagnostikováno jako autoimunitní a očekává se, že během příštích 20ti let bude většina chronických onemocnění překlasifikována jako autoimunitního charakteru.

Jak je vůbec možné, že tělo začne napadat samo sebe?

Pokud se vrátíme do roku 1900, trpěl autoimunitní chorobou 1 člověk z 10 000, dnes je to 1 z 250, to je 40ti násobný nárůst! Můžeme hovořit o moderní epidemii, proto je mým osobním názorem, že v řešení autoimunních chorob leží budoucnost medicíny. Jak je možné, že v tak krátkém časovém horizontu byl zaznamenán tak velký nárůst? Odpovědět na tuto otázku není složité, když se zamyslíte, jak moc se změnilo naše životní prostředí, jak moc jsme pod vlivem stresu a s kolika novými chemikáliemi přicházíme denně do styku, až už ve formě kosmetiky, tak ve formě jídla. Jsme pod vlivem látek ovlivňující naše hormonální rovnováhy a také jsme vystaveni těžkým kovům. Olovo anebo rtuť se poté může navázat na strukturu našich proteinů, čímž je takto pozměněný protein vyhodnocen jako cizí. Najednou tělo reaguje na vlastní tkáň kvůli navázání tohoto toxinu.

Řešení?

1.Zdravé střevo! Sami lékaři říkají, že až 60 % imunity je ve střevě. Extrémně důležitým faktorem je střevní propustnost. Představte si 2 buňky ve střevě, kdy prostor mezi nimi je velmi pečlivě regulován asi 60ti různými proteiny. Je třeba, aby střevní stěna dokázala propustit velice malé molekuly, hlavně živiny a vodu. Ale také je třeba, aby toxické, karcinogenní a alergenní složky střevní stěna nepropustila. V případě autoimunitních chorob bylo zjištěno, že se přirozená propustnost střeva výrazně zvýšila a hovoří se o syndromu děravého střeva (angl. leaky gut syndrome). Děravé střevo propouští krom toxických sloučenin i nestrávené zbytky potravin, které jsou „otevřenými dveřmi“ vpouštěny do krve. A na to všechno přirozeně reaguje imunitní systém.

Pokud máte problém s kůží, jdete na kožní. Pokud máte problém s klouby, jdete k revmatologovi. Pokud je něco s vaším mozkem, jdete k neurologovi. Ale počkat, co když mohou mít všechny tyto problémy společný jmenovatel, a sice nezdravé střevo? Při obnovení zdravé mikroflóry by se tedy mohla vyřešit základní příčina těchto onemocnění. Mnoho z Vás určitě zná populární motto: „Jste to, co jíte“, avšak dnes víme, že to platí trošku jinak: „Jste to, co dokážete strávit!“ I proto je velice důležité jíst denně jídla s probiotickým účinkem (probiotika), tedy dodávat tělu „ty dobré“ bakterie. Jejich optimální zdraví je důležité pro kvalitní trávení potravin a absorpci vitamínů, převážně skupiny B.

2. Vyřadit lepek ve formě pečiva! Pokud se obilí rozemele a následně se upeče chleba, vznikne spečením lepku a ostatních částí zrna pro tělo nestravitelný komplex, který působí jako další faktor při autoimunitních onemocněních. Krom toho, že může tento lepek pronikat do krve a spouštět autoimunitní odpověď, tak také narušuje střevní rovnováhu tím, že krmí „ty zlé“ střevní bakterie. V případě lepku, vyvařeného z celého zrna (nerozemleté zrno), se kvůli absenci spečení lepek údajně rozkládá na jednotlivé aminokyseliny již v ústech pomocí ptyalinu, a toto riziko je značně zmenšeno, ne-li eliminováno.

Alessio Fasano říká, že lepek je více nebezpečný pro lidi s určitým genetickým profilem. U těchto lidí se po konzumaci lepku tvoří ve střevě látka zvaná zonulin. Tato látka poté působí, že se roztáhne prostor mezi střevními buňkami, kterým znovu mohou procházet větší a nebezpečné molekuly. Originálně tělo využívá zonulin v ochraně před infekcí. Například, pokud člověk dostane choleru, tělo pomocí zonulinu otevře prostor mezi buňkami a pustí do střeva kapalinu, která infekci zničí. Avšak z nějakého důvodu, pro lidi s určitým genetickým profilem, lepek dělá tu samou reakci.

Pokud budeme brát ale následující výzkumy opravdu vážně, pro mnoho lidí to bude velký šok. Jak je možné, že lepek působí autoimunitní odpověď? Ten lepek, se kterým se setkáváme dennodenně, a většina moderní civilizace by se bez něj nedokázala představit život? Výzkumy však hovoří jasně, stejně tak výpovědi pacientů, kteří lepek vysadily a jejich stav se o mnoho, mnoho zlepšil. Samotný lepek je však stále obrovské téma, kterému bude třeba věnovat v budoucnu více pozornosti.

3. Zajistit příjem vitamínu D. V podstatě není vitamínem v pravém slova smyslu, je totiž rozpustný v tucích. Jedná se o steroidní hormon, který se tvoří i při vystavení pokožky slunečnímu záření. Někteří lidé vědí, že má velký vliv na absorpci vápníku z trávicího traktu, ale jeho hlavní funkcí je adaptace imunity a taky protizánětlivá funkce. Každá buňka v těle má receptory pro přijetí vitamínu D, přičemž čím tmavší a opálenější pokožku máte, tím méně je dále schopna vitamín D přijímat. Dr. Tom Maltere hovoří o pacientech s revmatem a záněty svalů, kteří trpěli velkými bolestmi. Již po přijetí 40-60 ng vitamínu D začala bolest ustupovat. Mnoho lékařů s dlouholetou praxí potvrzuje, že většina testovaných lidí má nedostatek vitamínu D.

4. Ženy, pozor na hormonální antikoncepci. Veškeré dodávání exogenních hormonů do těla je nebezpečné, jelikož tělo se s těmito hormony musí vypořádat. Při jejich degradaci se zatěžují hlavně játra, ale může to mít v konečném důsledku vliv i na ostatní (primárně již na nějakým způsobem oslabené) orgány. Jedná se o další velké téma, kterému je nutno v budoucnu věnovat více pozornosti.

Je dobré si všimnout dalšího poselství tohoto článku, a sice že v současné době je většina lidí nemocna právě z PŘEBYTKU imunity a ne jejího nedostatku. Přílišná snaha o vytvoření čistého prostředí tedy mohla způsobit, že imunita nemá s čím bojovat a napadá vlastní tkáně. Vyplývá z toho, že je vhodné upustit od zažité představy, že pokud jsme nemocni, je to nutně z oslabené imunity a je třeba imunitu posílit. Co by se stalo, kdybychom při autoimunitním onemocnění imunitu dále zesilovaly? Zcela logicky bychom naší nemoci dali ještě větší sílu. V této fázi je nutno imunitu uměle v dané oblasti snížit, aby nenapadala to, co nemá!

Na závěr chci znovu upozornit, že probíraná témata jsou velmi složitá a toto jednoduché přiblížení nemůže sloužit jako kompletní návod. Jakékoliv kroky proto důrazně doporučuji probrat s lékařem, případně obeznámeným terapeutem. Pokud byste chtěli nezávazně poradit ode mě, můžete mě kontaktovat na e-mailu dchytil@ph-group.eu


Pro další informace:

Dr. Tom O´Bryan ve spolupráci s dalšími lékaři natočil sérii dokumentárních videí s názvem Betrayal: The Autoimmune Disease Solution (Zrada: Řešení autoimunitních obtíží), ve kterém popisují, jak se jim dané choroby podařilo vyléčit, případně, jak utlumily příznaky. Z jeho materiálů je čerpáno i do tohoto článku.

Pravda o tucích

Na tuky je často pohlíženo jako na nebezpečí. Velká část populace se stále ještě bojí, že pokud sní větší množství tuku, okamžitě ztloustne, anebo dostane infarkt ze zvýšeného cholesterolu. Nové studie však dokazují, že je třeba hodně názorů o tucích přehodnotit. Na co vše jsou tuky dobré, a ostatně jak moc jsou významné, se dozvíte v následujícím článku.

Které tuky jsou správné a kterým se raději vyhnout?

Nejnebezpečnější z tuků jsou tzv. ztužené tuky, neboli trans-nasycené tuky, které vznikají průmyslovým ztužováním olejů pro optimální senzorické vlastnosti. Tyto tuky jsou i dle nynějších výzkumů stále nejnebezpečnější z pohledu ukládání tuku do cév. Vyskytují se ve většině sladkostí.

Jako zdravé tuky byly označeny mono-nenasycené a poly-nenasycené tuky. Nynější výzkumy naznačují, že mono-nenasycené tuky, jako například olivový olej, avokádo a ořechy jsou dobrou volbou. V případě poly-nenasycených olejů je situace složitější, některé oleje se nezdají být tak dobré, jak se předpokládalo. Avšak největší ospravedlnění potřebují právě nasycené tuky! Ty byly po dlouhou dobu označeny jako nebezpečné, nyní už se od tohoto názoru upouští. Mezi potraviny s vysokým podílem nasycených tuků patří například kokosový olej anebo máslo.

Tuk = ztloustnu? Nesmysl!

Již po roce 1970 se začali objevovat názory, že tuky zadrží na stejný objem více kalorií než cukry, a tedy v rámci omezení kalorií je vhodné je pro hubnutí omezit. Tento fakt, ačkoliv pravdivý, způsobil nízko-tučné šílenství, kdy byly veškeré tuky nahrazovány cukry. A poté svět zaplavila vlna obezity…

Následovala totiž přílišná konzumace cukrů a škrobů. V minulém článku jsme si povídali o inzulinové rezistenci a vysvětlovali fungování hormonu inzulínu. Inzulín, jako hormon, dává buňkám signál k hromadění energie do tukových buněk. Při příjmu jídla s vysokým obsahem cukrů anebo škrobů, je vyplaveno velké množství inzulínu, a tedy se velká část energie uloží. Méně potom zůstává pro svalstvo, orgány anebo mozek. Mozek však uloženou energii v tukových buňkách nevidí, naopak zaregistruje, že veškerá energie po snězení jídla někam zmizela, tedy vysílá signály hladu. Situaci si lze představit asi jako vkráčení do kuchyně, kde je spousty truhlic s jídlem, my však od truhlic nemáme klíč! Obezita, o které se bavíme, není stavem přebytku, nýbrž vnitřního hladovění! V tomto momentu je tedy nesmyslné ještě více snižovat příjem kalorií, tělo by reagovalo ještě větším zpomalením metabolismu, tělo hladoví!

Pokud naopak nahradíme cukry a škroby za tuky, které nezvedají hladinu inzulínu v krvi, kalorie zůstávají volně v krvi pro využití. Není to tak, že by tuk „odemykal“ tyto zásoby tuku z tukových buněk, tukové buňky reagují naprosto neutrálně. Záležitost je ryze hormonální, stačí snížit hladiny inzulinu. Tělo poté postihne naprostý dostatek „paliva“. U některých jedinců klidně po několika letech!

Nebezpečný cholesterol?

Co Vás jako první napadne, když se řekne cholesterol? Látka, která tělu škodí a jejíž hladinu je třeba udržovat na co nejmenší úrovni? Pokud ano, jste opravdu velmi dalece vzdáleni od pravdy. Cholesterol je látka tělu nadmíru důležitá, nepostradatelná látka. Krom důležitých transportních funkcí je nutno zmínit, že tvoří stavební jednotku mnoha důležitých hormonů. Také náš mozek i nervy jsou tvořeny z cholesterolu. Lékaři rozdělují cholesterol na „zlý“ LDL a „hodný“ HDL.

Pokud je cholesterol tak moc důležitý, proč je kolem něj tolik rozruchu? Nadbytek „zlého“ LDL cholesterolu je spojován s ukládáním tuku do cév, kdy je tedy zvýšené riziko ucpání cévy a infarktu. Avšak moderní praxe ukazuje, že mnohem častější příčinou ucpání cév jsou jak tělu vlastní protilátky (související s autoimunními chorobami a stresem, bude náplní dalšího článku), tak samotný cukr (kvůli inzulinové rezistenci). Téměř 75 % pacientů, kteří prodělali infarkt, měli hladinu „zlého“ LDL cholesterolu naprosto v normě! Naopak hladina jejich „hodného“ HDL cholesterolu byla velmi nízká! Další studie dokládá, že pacienti s rakovinou měli hladinu LDL paradoxně nižší, než ti, kteří ji nedostali. Nikoho by nenapadlo, že léčba zaměřená na snižování hladin LDL cholesterolu bude naopak zvyšovat riziko vzniku rakoviny.

Ukazuje se, že honba za snižováním cholesterolu na co nejmenší hodnoty, má i své odvrácené stránky. Jak už bylo naznačeno, cholesterol je potřebný každou buňkou našeho organismu, nejvíce cholesterolu je potřeba pro optimální zdraví mozku. Léky používající se na snížení hladiny cholesterolu (tzv. statiny) znemožňují jeho syntézu, čímž mozek strádá a nastávají neurodegenerativní poruchy (demence, Alzheimerova choroba, Parkinson…). Navíc, samotné statiny ani problém nemusí řešit, jelikož mnohdy je za vysoké hladiny cholesterolu v krvi zodpovědná jeho nadměrná vstřebatelnost střevní stěnou, přičemž statiny řeší jen jeho nadměrnou syntézu.

Tuky a cukrovka

Doktor Osama Hamdy popisuje, jak se mu podařilo díky tukům vyléčit cukrovku. Cukrovka znovu souvisí s inzulinovou rezistencí. Již roku 1993 byly zaznamenány úspěšné případy léčby diabetu II. typu, a to skrz dietu postavenou 70 % na tucích a jen 2 % na sacharidech. Popisuje, jak průběžně pacientům individuálně předepisoval limity cukrů. Začal na 5ti procentech sacharidů a sledoval stav organismu, až dokud nenašel maximální možnou přípustnou hranici pohybující se většinou v rozmezí 5 – 20 % sacharidů. Zároveň upozorňuje na jasný fakt, že dříve před znalostí inzulinové rezistence bylo mylně doporučováno až 60 % sacharidů!

Dále mluví i o důležitosti bílkovin. Dříve se totiž doporučovalo omezit v případě diabetu i bílkoviny, aby se zbytečně nepřetěžovaly ledviny. Avšak tento postup se osvědčil jako naprosto mylný. Diabetičtí pacienti ztrácí hodně svalové hmoty, proto je vhodné zařadit do jídelníčku vysoké dávky kvalitního proteinu. U všech zkoumaných nebylo zjištěné ani při vyšších příjmech bílkovin žádné problémy s ledvinami.

Tuky a Alzheimerova choroba

Doktor Dale Bredesen prezentoval nové poznatky ohledně Alzheimerovy choroby. Byla zkoumána chemie mozku, a došlo se k závěru, že všichni pacienti s Alzheimerem měli v mozkových buňkách rezistenci vůči inzulínu. Alzheimer by se tedy dal označit jako diabetes mozku. Co s tím? Znovu využít TUKY! Metabolismus tuků totiž stále narušen není. Místo metabolismu sacharidů se tedy budeme více spoléhat na metabolismu tuků, z nichž mozek bude brát energii a bude dostatečně zásobován energií. Vyloučíme tedy co nejvíce zbytečných cukrů a postavíme jídelníček na kvalitních tucích s vysokým obsahem omega 3.

Dle výzkumů jsou nejlepším palivem pro mozek právě nasycené tuky! Nejlépe a nejrychleji mozek reagoval právě i na kokosový olej. Na následujícím videu, asi v čase 1:08 jde vidět názorný příklad toho, jak si buňky se silnou inzulinovou rezistencí nevšímají cukrů, ale tuky využít mohou (https://www.youtube.com/watch?v=Ls6VE3ZagUI)

Inzulinová rezistence

Inzulinová rezistence (v textu dále jako IR) je pojem známý spíše pro diabetické pacienty. Proč je však tak důležité o tomto jevu vědět, a co vše může v našem těle způsobit? To se dozvíte v následujícím článku.

Co je inzulin a jakou má funkci?

Inzulin je hormon schopný snížit hladinu cukru v krvi (glukózy). Je produkovaný slinivkou břišní. Mohli bychom si ho představit jako jeden z hlavních hormonů řídících, co se stane s energií z jídla, které sníme. Zda ji spálíme, anebo uložíme. Takže pokud sníme jídlo bohaté na rafinované cukry, anebo škroby, je třeba, aby slinivka vyprodukovala hodně inzulinu, čímž je tělo schopno zvýšené množství těchto živin zpracovat. Jednoduše řečeno se inzulin naváže na buněčné receptory a dá buňce signál, aby využila glukózu pro zisk energie.

Co je tedy IR?

Byl však pozorován jistý fenomén, čím častěji bylo tělo vystaveno nadměrnému příjmu rafinovaných obilnin, cukrů anebo škrobů, tím méně jsou buňky schopny reagovat na inzulin. Buňky jakoby postupně opotřebovávali své receptory a čím dál více se bránili jeho působení, stávají se inzulin rezistentní. To má za následek nadměrné hromadění cukru v krvi, který není možno zpracovat, protože inzulinu není od buněk dovoleno plnit svůj úkol. Čím více cukrů a škrobů poté do těla přijmeme, tím více se prohlubuje IR a zvětšuje se riziko cukrovky. V podstatě to znamená, že vaše slinivka není schopná překonat tento odpor a tvořit dostatek inzulinu.

Zvýšená hladina cukru v krvi samozřejmě není bez následků, vede k široké škále vedlejších reakcí vedoucích nejčastěji krom cukrovky také k demenci, rakovině anebo Alzheimerově chorobě, a to zcela prokazatelně! A to je to jen „obyčejný cukr“, kterého dnes lidé konzumují nesmyslně velké množství. To, že má smysl se tímto tématem zabývat, potvrzují i lékaři, kteří předpokládají, že má v současné době téměř polovina lidí určitou formu inzulinové rezistence!

Jak to souvisí s obezitou?

Dříve se předpokládalo, že obezita je příčinou IR. Pohled na pacienty byl tedy jasný, nestarají se o stravu, necvičí, mohou si za to vlastně sami. Dr. Peter Attia však naznačuje, že by to mohlo být přesně naopak. Sám prodělal diabetes, a ačkoliv se stravoval dle nutričních doporučení a cvičil 4 hodiny denně, velmi rychle přibíral a stal se inzulin rezistentním. Pomohla mu až radikální změna stravování, kdy naprosto vyloučil zdroje rychlých cukrů a také škrobů a stravu postavil na zdravých zdrojích tuků a bílkovin.

Pokud jste inzulin rezistentní, tak přestože inzulin může přikázat buňce, aby spálila určité množství energie, tak buňka to nepožaduje za bezpečné a raději energii uloží do zásoby. A protože tukové buňky v podstatě postrádají část buněčného mechanismu jiných buněk, budou dobrým místem, pro uložení této energie. To vlastně znamená, že příčinou obezity je právě inzulinová resistence! Co když je obezita jen metabolickou poruchou, která naznačuje na mnohem nebezpečnější problém, a sice IR?

Co říkají fakta?

V USA je nyní přes 30 milionu obézních lidí, kteří nemají IR. A zdá se, že nemají oproti štíhlým lidem významným způsobem zvýšeno riziko nemoci. Obráceně vzato je v USA 6 milionů štíhlých lidí, kteří mají IR a jsou několikanásobně více ohroženi k riziku onemocnění, než jejich obézní protějšky. Zdá se tedy, že stěžejním faktorem bude schopnost naložit s touto přebytečnou energií, kterou obézní lidé bez IR narušenou nemají. Zároveň vidíme, že je možné být obézní a nemít IR a zároveň být štíhlý a mít IR. To naznačuje na to, že je obezita pouze zástupným projevem toho, co se ve skutečnosti děje. Co když bojujeme dle nesprávnému nepříteli? Co kdybychom namísto obezity měli bojovat proti inzulinové rezistenci? Co když obviňujeme oběti? Co když jsou naše základní hypotézy o obezitě mylné?

Jak se tedy bránit?

Jak již bylo vysvětleno, nejde obecně říci, že je nutno bránit organismus před nadbytkem jídla. Spíše je nutno bránit organismus před nadbytkem glukózy, tedy krevního cukru! Víme, že rafinované cukry, obiloviny a škroby vám velmi rychle zvýší hladinu krevního cukru a máme dokonce důkazy, že nadmíra cukru vede přímo k IR. Pokud tyto fyziologické procesy fungují, tak to může být právě zvýšený příjem těchto složek, které vedou k obezitě a diabetu.

Je tedy nadmíru vhodné vyhnout se zcela rafinovaným cukrům a být střídmý v obilninách a škrobech. Vyřadit zbytečně slazené potraviny, jako slazené nápoje, džusy, podstatně omezit cukrovinky i pečivo (i celozrnné). Z pohledu energie je výhodnější se více spoléhat na zdravé tuky. Tuky byly dlouho brány jako velmi nebezpečné právě z pohledu cholesterolu a kardiovaskulárních onemocnění. V dalším článku proto tuky ospravedlníme a uvedeme vše na pravou míru.

Pravda o rakovině

Veškeré známé nemoci jsou léčitelné (krom geneticky způsobených chorob vzniklých mutací, které však nejsou tak časté!). Léčit všemožné choroby lidstvo nikdy nezapomnělo. Odpověď na jakoukoli chorobu jsme měli celou tu dobu přímo na očích, v podobě našich potravin a léčivých rostlin.

Problémem je, že lidé nemají informace, jak s těmito zdroji pracovat. Neví, že pro léčbu svého těla mohou využít správnou kombinaci potravin a léčivých rostlin. Možná právě proto je možné, aby bylo mnoho z největších strašáků (např. rakovina) označováno za téměř neléčitelné. Asi právě proto je na bázi strachu možné vydělávat na těchto nemocech tak velký balík.

Rakovina je vědecky léčitelná již od roku 1969, kdy na konferenci Dr. Richard Day uvedl: “V současné době jsme schopni vyléčit jakýkoliv typ rakoviny. Veškeré další informace k této věci naleznete v Rockefellerově nadaci.” Zároveň však dodal, že není žádané opravdu vyléčit pacienty postihnuté tímto onemocněním. Pokud lidé pomalu umírají na rakovinu, anebo podobně nebezpečnou chorobu, může to zpomalit tempo civilizačního růstu [1].

Dr. Day a jemu podobní však zapomněli na jeden velmi důležitý fakt. Pravda nikdy nejde zatajit na dlouho. A čím dál více lidí se snaží tuto pravdu odhalit lidem. Dali se dohromady a vytvořili symposium dostupné online s názvem The truth about cancer.

Dr. Stanislaw Burzynski se již roku 1977 snažil prosadit zcela revoluční metodu léčby rakoviny. Tato metoda pracuje s rakovinovými buňkami na genetické úrovni. Jím objevené antineoplastony jsou schopny „vypnout“ geny, které způsobují rakovinu, a současně „aktivovat“ geny, které růst rakovinových buněk potlačují. Ačkoliv byla tato léčebná metoda roku 1977 farmaceutickým lobby zamítnuta, Dr. Burzynski stále pracuje na jejím šíření a legalizaci [2].

Dr. Antonio Jimenez upozorňuje na jasný fakt. „Rakovina v posledních letech předběhla kardiovaskulární choroby, a stala se tedy zabijákem číslo jedna. Nyní již víme, že rakovina je velmi inteligentní a odolná nemoc. Není to žádný náhodný proces, a nelze být vyléčen chemoterapií, rakovinové buňky se po ní stávají jen více agresivními.“ Také hovoří o výživě: „Slýchávám, že cukr je nebezpečný pro rakovinu, to není tak úplně pravda, lehce bych to poupravil. Rafinovaný cukr je nebezpečný pro rakovinu! Cukr přirozeně obsažený v ovoci a dalších potravinách rakovinu neživí.“ Dále dodává: „ Nejnovější výzkumy uvádí, že se rakovina dokáže adaptovat na určitý typ diety. Způsoby stravování je tedy dobrá co 3-4 měsíce měnit.“  Sám svůj život zasvětil rozvíjením netoxických metod léčby rakoviny [3].

Sayer Ji hovoří o jasných souvislostech mezi konzumací potravin a našimi geny. Vědecky je již prokázáno, že rčení „Jste to, co jíte“ je naprosto pravdivé. Ještě nedávno byl gen brán jako něco naprosto neměnného. Dnes se již ví, že gen přichází do styku se vším, co sníte, vypijete, anebo přijmete skrze pokožku. S těmito látkami přichází do styku z jeho povrchu! Obor zabývající se těmito fakty je znám jako epigenetika [4].

Kdo jsou tito lidé?

Pokud se podíváme na příběhy lidí, kteří opravdu zasvětili celý svůj život tomu, aby pravda vylezla na povrch, zjistíme, že všichni buď trpěli vážnou chorobou, anebo někdo z jejich rodiny na tuto chorobu zemřel. Opravdu potřebujeme zažít takovou zkušenost, abychom byly ochotni jít za pravdou?

Kam směřujeme, pokud se každým rozšiřují autoimunní choroby, které dostávají nové a nové názvy dle jejich objevitele? Od mala jsou naše děti vystaveny toxickému prostředí, vystaveny toxickým vakcínám a upravovaným potravinám. Uděláme to tedy alespoň pro ně?

Informace vám poskytnou nadhled nad strach a ignoranci. Informace vás osvobodí. Změna musí nastat zevnitř. Rozhodněte se co nejdříve, my už se rozhodli, chceme vrátit zdraví do rukou lidí.

O co se snažíme my?

Dnešní společnost „výživářů“ se zaměřuje na nutriční hodnotu jídla, všichni se tedy můžeme dozvědět, kolik má jablko sacharidů, kolik má vitamínů a minerálů. Ale je to všechno? Co ten obrovský pytel látek obsažených v jablku, kterým se nevěnuje tak moc pozornosti? Co různé ovocné kyseliny, antioxidanty, barviva? Co kdyby právě tyto látky byly zodpovědné za to, jak bude daná potravina v těle působit? Na co bude dobrá a na co naopak nebezpečná?

Vědecké skupiny se do průzkumu těchto substancí již nějakou dobu pouští, ale stále není identifikováno všechno. Řešením však může být téměř 5000 let starý systém tradiční čínské medicíny, která potraviny charakterizuje dle dlouhodobého odpozorování jejich účinku. Tradiční čínská medicína popisuje, které potraviny a byliny se dají při onemocnění použít pro kompletní uzdravení těla. Její důležitost začíná stále více chápat i vědecká společnost. V roce 2015 byla udělena Nobelova cena za medicínu právě za „objev“ léku proti malárii, který vycházel z lékopisů čínské medicíny.


Pro více informací

[1] https://drrichardday.wordpress.com/2014/10/22/suppressing-cancer-cures-as-a-means-of-population-control/

V češtině: https://www.celostnimedicina.cz/sokujici-pravda-o-rakovine.htm

[2] http://www.uspesna-lecba.cz/news/antineoplastony-absolutni-soucasna-spicka-v-lecbe-rakoviny/

[3] http://www.hope4cancer.com/treatments-a-therapies/alternative-treatment-of-cancer.html

[4] http://www.osel.cz/1516-epigenetika-je-o-tom-co-jime-jak-zijeme-a-jak-se-mame-radi.html